Můj úplněk

Už je to déle než rok, co vždycky v den úplňku nic nejím a piju jenom vodu. Lidé v mém okolí se mě občas ptají, proč to tak dělám, co z toho prý mám. Dneska (zrovna den po hladovění) jsem si to nějak rekapituloval a zjistil jsem, že důvodů a užitků z toho není zrovna málo. Než se je ale pokusím popsat, možná by vás zajímalo, proč zrovna při úplňku.

Nevím už jak to přesně vzniklo, snad po konzultaci s kolegyní, která se věnuje mj. astrologii. I na internetu se ve spojitosti s hladověním setkáte s různými doporučeními, která časově padnou na úplněk. Astrologii ani slapovým jevům uvnitř člověka nevěřím, upírů se nebojím. Takže o úplňku je to jen kvůli tomu, aby to mělo nějakou zhruba měsíční pravidelnost. Už to má to svojí výhodu, kouknu na oblohu a odhaduju, kdy to příště přijde. Tím se i tak nějak cítím víc spojen s přírodou.

Jaká je praxe? 

Den před úplňkem jím jako poslední večeři a pak zase až den po úplňku snídani, tedy nějakých 36 hodin jen o čisté vodě z kohoutku. Jinak dělám všechno jako obvykle, a to i když to vyjde zrovna třeba na dovolenou nebo na nějakou svatbu, všechno je normální akorát prostě nic nejím.

Plusy a mínusy

Pokusím se to popsat chronologicky, jak mě během úplňkového dne potkávají jednotlivé výhody a nevýhody mého zvyku.

Ráno vstanu (čistě pravdopodobnostně to ledaskdy vyjde na pracovní den) a chystám se do práce. A je tu první výhoda: místo obvyklých 10-15 minut, které ráno potřebuji na jídlo a obléknutí, stačí pouhých 5 na obléknutí a sklenici vody. Takže si člověk může i přispat. Hned ráno obvykle zažívám první mikrokrizi, protože mám většinou už hlad a vidina, že se budu moct najíst až za 24 hodin psychickému stavu příliš nepřidá. Dopoledne v práci se to ale výrazně zlepší, protože na hlad skrz pracovní vytížení většinou zapomenu. Horší je to, když úplněk vyjde na víkend, to člověk jenom bloudí po bytě a snaží se vyhýbat místům, kde se schovává jídlo. Zajímavé je, že se někdy přistihnu při určitých automatismech - třeba jak beru za kliku od ledničky. Jak během týdne tak o víkendu má ale člověk rázem mnohem více času, který jinak tráví jedením. To považuju za jednu z dalších výhod. Trochu problém ale je, čím volný čas vyplnit, když vám kručí v žaludku. Odpoledne mi často začíná být zima na ruce, prokrvují se mi totiž ještě o něco hůř než normálně, trochu se i klepou a začínám se cítit tak trochu slabě. Jak ale nemám třeba v práci přístup k jídlu, dá se to celkem hravě vydržet. Když jdu pěšky domů, obvykle se studeně potím, večer mě trochu z hladu pobolívá hlava. Ale tomu lze dost pomoci tím, že se přes den snažím hodně pít. Většinou mě to donutí pít víc než normálně, což je další výhoda oproti normálu - pití je taková úniková činnost hladovějícího. 

Velká večerní krize začíná zase ve chvíli, kdy se dostanu do známého prostředí, kde kam kouknu, tam je nějaká snadně dostupná laskomina. Stává se mi, ale možná je to jen zdání spojené se rčením hlad je nejlepší kuchař, že na úplněk vycházejí úplně ta nejlepší jídla a největší nákupy. To všechno samozřejmě hladovění hodně znepříjemňuje a přemáhání stojí více sil. Večer už to mám skoro v kapse a abych si trochu ulehčil, chodím obvykle o něco dříve spát, abych to zaspal. Z toho všeho pití někdy musím v noci na záchod, to se mi už trochu motá hlava a je mi slabo. Pak už je tu ale vytoužené ráno, kdy se člověk konečně může najíst. Někdy mívám kolem čtvrté páté hodiny trochu problém dospat. Se snídaní se to nesmí přepálit, ale spíš pomaličku připravit žaludek na to, že se jede dál.

Ráno, ještě než se najím, mám někdy pocit, že bych to vydržel klidně ještě jeden den. Vlastně mě to napadá pravidelně a dokonce jsem četl, že ten první den patří k těm nejhorším a pak už to jde lépe. Myslím, že budu chtít to někdy vyzkoušet, ale to už bude jiné povídání.

Závěrem mého popisu bych ještě vyzdvihl tu hlavní přidanou hodnotu celé taškařice: mám intenzívní pocit zadostiučinění, že jsem se přemohl. Vím, jak moje tělo reaguje, když hladoví - vlastně se neděje nic strašného. To, že se to dá v pohodě vydržet je vlastně celkem uklidňující. A ten pocit, kdy ráno po úplňku fyzicky cítím, jak se mi s jídlem vrací síla do těla, je přímo neopakovatelný. Mám takovou lehkou a povznesenou náladu - vím, že i příště uspěju, i když mě nic nenutí.